Jon Hopkins ve Fóru Karlín

Vracel jsme se domů, bylo už pozdě, dálnice byla prázdná. Jiná auta byla na jiných silnicích. V přehrávači mi najela Open Eye Signal. Nejdřív jen tak plynula po uších dál do hlavy, pak začala být hypnotická. Přestal jsem vnímat výmoly, a začal vnímat i skryté tóny. Možná tam žádné další nebyly, ale já je tam tu noc slyšel. Po chvíli jako bych neseděl za volantem auta, ale stál na skejtu. Kužel světla přede mnou mi zúžil zorné pole. Svodidla se začala vlnit do rytmu a vnímání času zmizelo jako světla, co se náhle mihla v protisměru.

Tahle mikro story, před pár dny mi dala jasnou odpověď na váhání, zda na Jona jít či ne. Open Eye Signal jsem samo sebou slyšel již mnohokrát, takhle skvěle ale fungovala spíš na začátku a pak už méně, a najednou to tady bylo znovu jako tenkrát, když jsem ji slyšel poprvé, intenzivní zážitek, na jehož konci bylo vědomí, že v sobotu 9. 3. musím být ve Fóru.     
Dorazil jsem před půl desátou, protože Bratři. Proklouznul jsem vstupem bez náznaku fronty, chmátl po pivu dřív, než mi vypadly z peněženky mince a už jsem stál v přední, tou dobou jediné, zaplněné, části. Not Tonight mě okamžitě vtáhnul do svého děje. Parádní rozjezd, který o pár chvil později doslova nakopli Bratři. Pojem nejen pražské scény, ostatně poprvé naplno jsem si je vychutnal, co by předskokany Roneho na Flédě, který zraje jak víno a svým zvukem směle překračuje hranice tuzemské producentské zahrádky. Těším se až půjdu do Fóra na Bratry v hlavní roli, myslím, že to nebude trvat dlouho.     

Po druhém, dlužno dodat opět skvělém, intermezzu Not Tonight došlo na pro mě malou velkou neznámou, Indiana Wellse. Setkání to bylo zvláštní, proměnlivé. Chvílemi jsem se přistihnul, že mě více přitahují skvělé projekce za jeho zády, jako bychom nebyli nalazeni na stejnou, experimentální vlnu.  Možná to bylo tím, Bratry nakoplým BPM, možná jsme si jen nesedli, a to i přes upřímnou zvědavost vystavěnou na poslechu několika jeho tracků, z nichž nejvíce mě zaujal Cascades. Náznaky silných momentů mě ale donutily si jméno Indian Wells zapamatovat, ač onu noc byl pro mě slabším článkem. Přeci jen nejsme dílky puzzle, a tak do sebe nezapadáme, i když spolu jinak ladíme.

Následoval strůjce celého festivalu Josef Sedloň. Doplnila jej houslistka Helén RockHousle z projektu Dance to Ecstasy, na němž se oba podílejí. Oba zprostředkovali skvělý, poměrně svižný, přechod mezi zahraničními hosty, tedy Indian Wellsem a Jonem Hopkinsem.
 

Jon Hopkins přivezl v roce 2014 na festival Spectaculare do Paláce Akropolis desku Immunity, o 5 let později do Fóra Karlín následující, již páté, album Singularity. Když připočtu jeho vůbec první tuzemské vystoupení v roce 2009 v rámci Music Infinity a o rok později v Brně na Flédě, bylo to mé už čtvrté setkání s Jonem. Navzdory poměrně dlouhé době, dalším třem albům od časů Insides, kdy hrozí, že i to co nás zaujalo sebevíc, se otupí a pomyslný lesk se vytratí, což se dle části reakcí na album Singularity některým lidem stalo, jsem nepochyboval o tom, že live to bude fungovat stejně jako před 10 lety. A fungovalo. Až mě to na chvíli zarazilo. Vše co hrálo doteď, včetně Wellse, bylo příjemné, chvílemi víc, chvílemi o malinko méně, přesto nadstandardní a žádné hluché místo. Noc jako ze žurnálu, náladička jak víno. A pak přišel Jon, ozvalo se pár prvních tónů, beatů, melodií, rozezněla se Singularity, a pak Emerald Rush a Neon Pattern Drum, došlo i na již zmíněnou Open Eye Signal či Collider. Hlavou mi prolítlo „Ty vole“ a pak už nic, nebylo třeba nic, jen vnímat každý zvuk. Vše do sebe skvěle zapadalo a vše dávalo smysl. Míra intenzity prožitku vyletěla až někam do vesmíru, který říká Jonovi pane a bylo vymalováno. Po všech stránkách. Vrátil se mi zážitek z dálnice, hypnotické sledování krajnice a já věděl, že tuhle noc dojedu nebezpečně do cíle.

Slater byl pak podařenou třešinkou na dortu pro fajnšmekry. Nezbývá tedy než poděkovat, s Fórem Karlín si Hopkins poradil s grácií, vše krásně plynulo, zádrhelů nula, a tedy nadprůměrně příjemný večer a noc.