Barvitá exhibice na Bassinfection

Je příjemně naplněno, nebudu zastírat, že jsem si oddechla. Pro většinu tanečníků přece jen není nic horšího, než klub nacpaný k prasknutí. Line-up se mírně opozdil nejspíš hned na začátku a tak zjišťuji, že Pixie je stále v pozici diváka  pro mě jedině dobře. Na hlavní bod večera se raději snažím nemyslet :)
Hned po příchodu mě docela zamrzí úroveň osvětlení. Světlo bylo možná až příliš intenzivní, především později by se jednoznačně hodilo víc tmy, popřípadě nějaký ten blikot a efekty. Čtyřčlenná partička Cosmopunk mě ale mile překvapuje. Právě tohle mám na Bassinfeciton moc ráda. Nebrání se riskovat prolnutí stylů a narozdíl například od pražské Take Control s naprostým klidem i před náloží jménem Concord Dawn pouští na podium živou kapelu s hudebními nástroji. Mile překvapuje vedoucí pozice žen v uskupení. Breakbeatové lážo plážo střídá zvrhlé 80tkové elektro, leaderka Markéta koření vystoupení šarmem a milým uváděním, kytaristka Linda působí ledově klidně, pánové tomu všemu dodávají pevný základ. Publikum formaci jednoznačně vítá, lze zpozorovat, že nejeden nadšenec přišel podpořit právě Cosmopunk. Ostatní jsou rádi za to, že cosmická hudba dovolí i pouhé pohupování. Všichni přece víme, co přijde. Cosmopunk klobouk dolů, originalita vpřed. I k elektronice patří živí lidé, jejich hlas a hudební nástroje. Toho byli právě Cosmopunk důkazem.

Časový posun v line-upu se stále natahuje a bude tomu tak celý následující večer a noc. Po elektro dávce se běžím odreagovat na vedlejší extrapříjemnou reggae scénu. Páni pořadatelé, díky za ni, sloužila mi k těmto účelům ještě několikrát. Nejeden reggae fanda mě asi právě teď proklel, dnb stoupenec pochopil.



Pohupujíc se při těchto pomalejších rytmech stačím vysledovat, že na hlavní scéně se začaly znova pohybovat davy, a tak se navracím, abych hned zaslechla raggajunglózní pecičku Raggamuffin z dílny Bennyho Page. Jé, Shock! říkám si. Vědět tak, že na tenhle setík, který je volně ke stažení na internetu, budu vzpomínat většinu Pixieho výstupu, budu se asi radovat méně. Pixie umí. Jeho mixy v sobě mají tuny energie a jako jeden z mála i přes svou oblibu v raggajunglových a ostatních reggaefúzních deskách umí zahrát i tak set poměrně dost tvrdě a temně. I na Bassinfection neustoupil a pomalu rozsekával svoje skákající publikum kousky z produkce Future Prophecies, Bad Company, Sub Focuse nebo Black Sun Empire. Klasická masáž, která nikdy nezklame. První výskoky a výkřiky, objetí. Pro mě asi nejvýraznější TC-ho Jump nebo Bitch od Jadea právě v rukách Pixieho vykouzlily příhodnou atmosféru pro budoucí události. Svoje destrukčně-euforické dílo pak dokonala typická Pixieho selekce v podobě pecky Intergalactic od Phesty. Zpívající Sizzla a Damien Marley ve všech možných proměnách do dnb beatu zas daly představení osobnost pro Pixieho tak typickou. Škoda jen, že jeho mixy se stávají díky internetu tolik provařenými. Možná i proto jsem měla pořád pocit, že slyším jen mírně pozměněný Shock křížený Headshotem (zazněl i obligátní výkřik- JE TO REBEL!!). Ale desky se na zemi normálně nenachází, tak snad můžeme odpustit tuhle „sázku na jistotu“. Pixie je už dnes prostě kult a bohužel mu tahle skutečnost někdy dost škodí. Svojí role se ale zhostil víc než dobře, publikum pod jeho režií doslova pulsovalo.



V průběhu exhibice však na mě začínají doléhat spekulace o možném fiasku, co se hlavního hosta týče. Jak neradi, my dnb loveři, slyšíme to slovo. Nepřijede. Zvěsti jsou to více než nepříjemné... Je to jako prahnout po dortíku a dostat místo něj tlačenku. Rychle utíkám zjistit skutečnost, uklidní mě až kolegyně: „Za 15 minut jsou tady!“ Naštěstí to byla jen fáma podpořená mírně rozplizlým line-upem a tak se úsměv zase vrací na místo, adrenalin stoupá, srdce buší. Člověk se až podiví, že i při těchto stavech jsou někteří z nás schopni požít ještě jinou drogu, než tu hudební.

Rychle se tedy ještě běžím osvěžit, po cestě si marně lámu hlavu nad tím, že buď já stárnu, nebo jsou rodiče dnešní mladé generace prostě jen tolerantnější. Jakoby s každou další party klesl věkový průměr.

Ale dlouho mi hloubavost nevydrží, doslova se ženu na hlavní scénu a to už Matt Harvey aka polovina Concord Dawn rozjíždí svůj euforický masakr. Ruce nahoře, řev. Rozjíždí úvodní peckou s drzým mužským hlasem, jejíž jméno bohužel neznám, jednoznačně však vím, že stejně začíná i radio setík volně ke stažení na profláklém serveru dnb-sets.de s názvem Concord_Dawn-Dogs_Bollocks. Nejsem jediná, kdo má naposloucháno, o čemž se lze přesvědčit, když mrknu kolem sebe na kývající hlavy. Hraje se tvrdě, pak zas jemně, tvrdě, pak zas jemně. Sakra, tenhle člověk ví, jak pracovat s lidským mozkem. Koukám kolem sebe. Je tu ještě někdo, kdo svoje tělo přestává ovládat? Z trapného přemítání mě vytrhne tolik očekávaná Broken Eyes z alba Chaos By Design. Joooooooooo! Konečně i po orgiích typu Break nebo Phace, kterých jsem byla svědkem na poslední Bassinfection a Break4Beats, taky nějaká euforka! Na šlapání po nohách reaguji prostým úsměvem, pot stříká kolem mě. Tyhle party paradoxy mají svoje kouzlo. Konečně, tak na to jsme všichni čekali. Matt pouští spousty novinek hraje z cd playeru a pekelně dobře mixuje. Sem tam mě nemile překvapí nějaká ta plechárna, ale co naděláme, trend diktuje jasně, naštěstí včas přichází totální deep věcičky, party vypalováky a samozřejmě věci jemnějšího natranceovanějšího rázu. Všímám si i vizualizace, kterou tentokrát rozhodně nemůžu pochválit. Vypadala poněkud chudě a musím říct, že jsem si jí za celou party všimla jen párkrát. Srdce ale poskakuje, když slyším první tóny vraždy Konflictovy Messiah zremixované Noisií. Vzpomínám na totální masakry, o kterých můžou povídat jen ti, co masáž ala Noisia někdy prožili. Ruce nahoře, potíme krev a do toho se všichni usmívají. Bože, ten drum´n´bass je dřina! Nápor atmosféry se stává pomalu nesnesitelným a tak vyrážím doplnit tekutiny. Zlevnění předraženého piva na příští akci by mimochodem nebylo vůbec od věci.



Na reggae scéně se mezitím střídají Omar Perry s Admirálem Kolíbalem, zní to moc příjemně, ale duše je ten večer prostě v poněkud jiném vesmíru. Vracím se na samý konec Mattovy exhibice, tady musím říct, že zakončení mě dost zklamalo. Matt se asi snažil ještě vytřískat, co to dá, spustil nějakou tekkařskou šílenost a potom navázal trošku jemnějším dílkem. Mírně mu to vylepšilo skóre, přiznejme si ale, že úplně mistrovské finále rozhodně nepředvedl. Celkově ale nemalý big up for Concord Dawn, asi jsem nebyla jediná, komu právě díky jemu pořadatelé Bassinfection splnili sen.

Střídá Jacky Murda s Omarem Perrym u mikrofonu. Publikum se mírně obměňuje, pro mnoho lidí s Concord Dawn skončila party. I já se už jen tak mírně houpu, raggajungle není přímo můj šálek čaje, i když je to věc maximálně příjemná. Jacky předvádí solidní výkon, vadou na kráse jsou občasné problémy se zvukem postupně nabývající na četnosti. Musely asi stávkovat odposlechy, protože Omar Perry se na můj vkus dost zesiloval, což potom přirozeně ve výsledku dělalo paseku. Síly ubývají a Jackyho Murdu postupně střídá Yukimura.
V té době už ale balím nohy do batohu, sbírám kolena a roluji chodidla cestou na tramvaj. Noc to byla náročná. Nádherně náročná.

Muzzyho fotky z Bassinfection