Přicházím na hlavní stage. Projektory ze sebe sypou obrázky letounů s padajícími bombami. Hm – docela to koresponduje s plochou pod hrajícím Dj-em Clivem. Je prázdná jako kelímek co se povaluje v rohu. Jdu na bar. Je to lepší. Mám pocit, že s přítelem Mušketýrem tu noc přežiju o něco líp. Clive dorazivší z domovské Prievidzi si pohrává a jeho pohrávání se mění ve vnímání prvních příchozích, se lehce, jakoby (prozatím) stydlivě pohupujících. Mířím si to s kelímkem v ruce jako s bílou vlajkou po schodech dolů – kelímek funguje – do nikoho jsem nevrazil a na volné místo k sezení narazil. Uff – Babylon Rocker – pohoda. Přenáší mě někam úplně jinam. Kazí mi to zvuk. Na můj vkus příliš přepálený. Když mi pohled vibruje a zjistím, že se mi to nezdá, tak je to už špatný.
Opět průlet schodištěm. Nahoře se to hezky zaplňuje – Clive přitvrzuje a světla začínají krájet tmu i čas. Stojím v rohu, usrkávám pivka a připadám si jako zločinec, který si vyhlíží svou oběť. Všichni jsou tak bezstarostní, v klidu a pohodě… Netuším, že za chvíli budu obětí i já. Střihnu si ještě jednu zastávku dole a kolem mě prochází headlineři, známka odporoučení se do horních partií tohohle stánku beatů. Klute se svou bokovkou vypadá jako vystřižený z chladného, černobílého anglického comixu. Ale jeho čas ještě nepřichází. Přichází Survival. Vypadá to, že je mu úplně ukradená nějaká premiéra jeho hraní u nás. Je v klidu, jakoby tady hrál každý týden. Steve je považován za průkopníka deepového a inteligentního DnB.
Četl jsem něco o tom, že přinese dokonalé uspokojení všem fajnšmekrům a otevře nové obzory… a docela se mu to daří. Na propagátora deepového soundu mi jeho set přijde poměrné svižný a místy tvrdší, koneckonců sám Survival říká: „Hraju prakticky všechno, co se mi líbí. Většinou deepové, trochu techy věci, ale také odbočuju a překračuju hranice subžánrů.“ Energie jeho tracků se přelévá evidentně i do něj samotného – pohyby a kreace, které jen jakoby mimochodem vytváří za gramofony, jsou dokonalým dokreslením rozjeté atmosféry.
O patro níž rozjíždí svůj set nestárnoucí Josef Sedloň a přestože hraje na výbornou, mizím opět nahoru vytvářet podporu hlavním hostům. Ač se Survival pohybuje na DnB scéně už 15 let, jako Dj funguje teprve rok. Kdybych to nevěděl, nic bych nepoznal – jeho technika je výborná. A kdyby náhodou ne, je tady spousta věcí co zaplní veškerá prázdná místa, jež by se mohla objevit. Projekce se nenápadně stávají nápadnými a ač je člověk sleduje spíše podvědomě než vědomě, bez nich by to nebylo ono. Vedle je nádherná slečna, co se zabývá sama sebou, svým vnímání zvuků. Uff – doufám, že ji některý z přítomných fotografů zvěční. A že jich na pódiu bylo dost. Mezi nimi např. Shadowboxí Rudeboy nebo nikdy nechybící Saiha. Objevuje se Klute. Zahazuju kelímek. Kam se hrabe pivko se svým uspokojením na uspokojení plynoucí z repra visícího přímo nade mnou. Klute navštívil ČR po dvou letech, reprezentuje své vlastní vydavatelství Commercial Suicide, vydal album The Emperor´s New Clothes (vybavuje se mi stejnojmenná skladba Sinéad O´Connor) a tohle vše je vlastně v tuto chvíli fuk. To co nás zajímá je geniální propojení melodické atmosféry s maximálním nakopnutím energie.
Obé tvoří jeho nezaměnitelný rukopis a nutno říci, že se na mě hezky podepisuje. Nohy si dělaj co chtěj a já se stávám, aniž bych si to uvědomoval obětí. Všichni jsme svázáni zvuku bezmocného objetí. Stojím opřený o zeď. Kapku se mi podlamujou kolena. Doznívají ve mně všechny možné pocity a znovu vyplouvá napovrch myšlenka, že DnB není tupá tuctárna. Ne, že by si to někdo (minimálně z přítomných) myslel, ale uvědomit si to zas a znova v sobě skýtá určitou dávku uspokojení. Mrknu na pódium. Klute končí a v jednu chvíli jsou za pultem všichni dnešní artist´s. Přemýšlím kdo hraje. Klute balí fidlátka, Clive a Survival se spokojeně pohupují, nastupující Gabbana si šteluje všechny potřebnosti a tento krátky mezičas vyplňuje Im Cyber se sluchátky na uších. Všichni se baví. Bezpočet úsměvů. Všichni dostali svou dávku a ještě chvíli budou dostávat. Dole si frčí na svém soundu Dan Cooley a venku je klid. Větve už se nehoupou. Jejich činnost jsem si osvojil, a tedy houpavým krokem opouštím svou vlastní komerční sebevraždu spáchanou v Abatonu, abych se z ní probral v tramvají unášející mě vstříc posteli a hlavně dalším akcím. Nevím proč, ale v tu chvíli si vybavuju před týdnem proběhnuvší vystoupení Markyho. Je to taková hezká paralela na závěr. Co víkend, to kvalitní nálož zlámaných beatů. Myslím, že budu spát jako nemluvně.