Collabs 3000 a nový rozměr techna!

Dramaturgie jubilejního apokalyptického dílu vypadala velmi nadějně. Stylový rozsah (v rámci techna samozřejmě) byl velmi široký - snad každý si musel v pátečním line-upu najít přesně to, co má rád - od klasického českého techna přes aktuální techno projekty a Djs až po klasiky stylu techno včetně svižného schranz zastoupení. Protože byl program koncipován do nejmenšího detailu, nebylo o čem přemýšlet. Navíc po nedávném fiasku akce Bobynation jsem se těšila na plnokrevnou techno halovku se vším všudy.



Hned od začátku mi bylo jasné, že se přesun eventu z Boby centra na brněnské výstaviště setká s různorodými reakcemi. Můj první dojem z Pavilonu P nebyl rozhodně špatný –Apokalypsa je (jak uvádí i podtitul eventu) akce halová a po letech se v podstatě vrátila zase tam, kam logicky patří. Přesto bylo i pro mě zpočátku nezvyklé pohybovat se po velkých prostorách celého Pavilonu, kde jsem se v první moment cítila tak trochu ztracená. I když bylo Boby centrum o poznání menší a útulnější, začala jsem téměř záhy po příchodu přicházet na výhody Pavilonu - díky rozsáhlejším prostorám byli návštěvníci ušetřeni takových nepříjemností, jakými byl v Boby téměř pravidelně naprosto nedýchatelný zvuk, vedro a všudypřítomné tlačenice, které by tam na tomto dílu určitě vznikly.

Pro mě byl startovním djem celé noci Džejár, který překvapivě nechal staré desky doma a točil hromadu toho nejaktuálnějšího soundu, který technu momentálně kraluje. Takové překvápko mi nedovolilo moc dlouho postávat stranou a téměř celou hodinu jsem si užívala této (pro mě) velmi příjemné změny. Po Džejárovi nastoupil jeho velmi dobrý kamarád a kolega Toky. Ta tam byla jeho blonďatá hříva, která mi doposud připomíná jeho vystoupení na Svojšicích 2008. Tentokrát krátkovlasý Toky přistoupil na Džejárovu výzvu a pokračoval ve stejném duchu, což byl pro mě další velmi pozitivní šok. Po slabé půlhodince se ovšem Toky rozhodl ukázat svou pravou tvář a spustil přesně to, co od něj všichni očekávali. Během drtivého závěru Tokyho bijících trojkopáků se už ale vedle nenápadně připravoval oproti Tokymu znatelně mohutnější Slovinec Umek.



Umek mě svým setem na letošním Hradhouseu velmi nadchnul, proto jsem jeho zařazení do line upu uvítala s nemalým nadšením. Umek převzal žezlo po svém slovenském kolegovi několik málo minut po desáté hodině. Po ne-příliš originálním intru s podtitulem „The Devil Says“ , bez kterého bych se bez problémů obešla, následovalo znatelné zpomalení a hutné beaty byly předzvěstí povedeného pokračování jeho boskovického dílka. Toto očekávání se během pár chvil stalo skutečností. Umekova preciznost mixu a pohled na jeho vytříbenou práci byly pastvou pro oči a potěšením pro uši. Ten, kdo setrvával tou dobou vpředu, si mohl vychutnávat téměř dokonalý zvuk, díky kterému vynikly i ty nejmenší detaily Umekova techno-minimalistického vystoupení. Závěrem jeho setu jsem se už začínala nedočkavě těšit na pokračování tohoto příběhu v podobě jeho západních techno bratří alias Collabs 3 000, ale těsně předtím mi bylo oznámeno, že došlo ke změně line upu. Tato změna byla nečekaně radikální, neboť Japonec Ken Ishii zatřásl pomyslnou „stylovou“ škatulkou pěkně zostra.

Namísto očekávaných experimentálních poloh Ken Ishii nastolil spíše klasičtější techno diktát, kterým uspokojil příznivce rychlejšího a ostřejšího techna. Na první pohled by do malého Japonce s mírumilovnou tváří nikdo neřekl, jaký neuvěřitelný nářez dovede za mix pultem vykouzlit. Ke konci Kenova vystoupení se začala připravovat technika potřebná k vystoupení dvojice, kvůli které byla moje neúčast na Apokalypse nemyslitelná – Chris Liebing a Speedy J úderem prvního beatu zřejmě způsobili opravdový kolaps u „tradičních“ technařů, kteří se ze zásadního zpomalení, které bylo oproti Ishiiovu setu rapidní, nemohli vzpamatovat.



Pro mě byla tato změna naopak velmi příjemná a od prvních beatů jsem byla rozhodnutá neztratit ani vteřinu z live vystoupení, které jsem už od začátku považovala za zásadní. Charismatický Chris společně se Speedym, který si mě naprosto získal na letošním Summer Of Love, spustili neuvěřitelnou dvouhodinovou jízdu, která nepřesáhla 130 BPM. Hluboké beaty se mazlily se nekonečnými smyčkami vrstvených motivů, které tahle dvojka kouzlila jeden za druhým. Potřebné nenásilné nájezdy dávaly průchod dalšímu tvoření, skládání a vrstvení jednotlivých linek na sebe. Přesně tohle si představuji pod pojmem techno roku 2009. Během dvou hodin jsem se ani chvíli nenudila a kdo tvrdí opak, ten neví, co se pod pojmem „aktuální“ techno skrývá. Pro mě nelepší vystoupení celé noci skončilo přesně v 3:30.

Po takovém výkonu, který projekt Collabs předvedl, už u mě neměl nikdo konkurenci předčit jej a proto jsem Mr. Surgeona poslouchala pouze z povzdálí zadního baru. I když je pro mě pan chirurg ikonou britského techna, jeho vystoupení na Apokalypse mě příliš nenadchlo. Ve velmi náročném setu Anthonyho Childa došlo dokonce i na trochu dubstepu a breakbeatu, přesto mě Surgeon bohužel nepřesvědčil. Už dopředu mi bylo jasné, že se s Apokalypsou rozloučím během vystoupení následujícího Brazilce Eltona D. Svižné techno bylo v brzkých ranních hodinách pro většinu partypeople včetně mě tím nejlepším životabudičem. Elton D mě svým livkem nezklamal, ani nijak zvlášť nepřekvapil. Jeho směsku funky a groovy techna bych označila přízviskem „standardní“. Takové bylo i moje rozloučení s celou Apokalypsou, která poté pokračovala v bleskových rytmech hard techna a schranzu.



Pokud bych se měla vyjádřit k technickému zázemí celého eventu, považuji (jak jsem již zmínila) přesun celé „halovky do haly“ za logické vyústění celé situace a za vcelku pozitivní změnu. Asi za největší negativum považuji přemrštěné ceny na barech, i když nesmím zapomenout na velmi milou obsluhu, s kterou se našinec na domácích akcích setká opravdu zřídka. Další chybičkou byl nedostatek míst k sezení, kterých bylo opravdu žalostně málo, navzdory tak obrovskému prostoru. Velmi nepříjemné bylo čekání u toalet, u kterých byly zvlášť po 22. hod. dlouhé fronty, které naštěstí postupovaly poměrně rychle.

Jako minus bych snad ani nepovažovala absenci dekorací, protože Apokalypsa, jakožto halová akce zaměřená primárně na techno, se bez přehnané vyzdobenosti dokáže bez problémů obejít. To samé platí i u předem avizovaných inter, která rozhodně nedosahovala takových kvalit a rozměrů, jak bylo původně s velkou grácií oznamováno.
Druhá stage zaměřená na trance byla nešťastně umístěna „bokem“ poblíž hlavního vchodu. Překvapivě ale ani tamní nepříliš kvalitní zvuk a zima partypoeple neodradily a stage byla po celou dobu až do rána zaplněná.

Co dodat tedy závěrem? Změna místa konání a velká očekávání – to byly zřejmě dva největší problémy poslední Apokalypsy, ke které byly partypeople posléze až přehnaně kritičtí. I přes všechny malé či větší nedostatky považuji tuto akci stále za zásadní a nejlepší svého druhu u nás a proto jí budu držet palce i do dalších let.